3.1  Dějiny kostela

Kolonizace a raně středověká držba území kolem Sušice je stále nevyjasněná otázka [49]. Nejstarší písemné zmínky o zdejších vesnicích pochází vesměs ze 14. století a týkají se především církevních staveb. V období středověku jsou též přestavěny nejvýznamnější kostely, jejichž tradice spadá až do období románského, jedná se o kostel sv. Petra a Pavla a Panny Marie v Albrechticích [50], kostel sv. Václava v Bukovníku [51] (foto 15) a kostel Narození Panny Marie ve Strašíně [52]. Všechny kostely byly dotčeny barokizací, ale zatímco u prvních dvou se jednalo především o vnitřní vybavení, strašínský kostel byl zcela přestavěn v 18. století.

První písemnou zmínkou o obci je listina z 25. března 1254 o slibu Mikuláše, plebána ve Strašíně a bratra řádu johanitů, že neodcizí nic z majetku jemu svěřeného kostela [53]. V té době tedy již kostel stál. A je celkem jedno jestli díky mariánskému zázraku, jak jej zachytila například strašínská učitelka a místní písmačka Anna Dušková [54], či cestou více „věrohodnou“ v podání Zdeňka Knoflíčka [55]. Rozhodně ale nebude na škodu zde obě varianty zmínit.

3.2  Popis kostela a okolního areálu  (foto 16)

     KOSTEL NAROZENÍ PANNY MARIE

     Původně románská stavba z první poloviny 13. století, gotickou úpravou prošla asi roku 1443, s výjimkou věže byl kompletně přestavěn v letech 1736-39, asi na původních bazilikálních základech. Orientovaná trojlodní stavba bazilikálního typu pod sedlovou střechou a dvěma pultovými střechami nad bočními loďmi.

Západní průčelí tvoří mohutná třípatrová věž v šíři hlavní lodi (foto 17), dole v rozích silně zbytnělá, nahoru se zužující, s bosovaným nárožím. V přízemí v ose segmentově rámovaný pravoúhlý portál, nad ním nápadná, taškami zvýrazněná, segmentově prohnutá římsa, ve třetím patře půlkruhově zakončené okno ve štukovém rámování pod segmentově vzdutou hlavní římsou, nad níž se zvedá břidlicí krytá báň s lucernou a cibulovitou věžičkou. V boční stěně věže ve druhém patře malé segmentové okénko, nad nímž stejné okno jako v průčelí.

V rozích mezi západní věží a chrámovým tělem, přisedají přízemní čtvrtkruhové přístavky, za nimi se zvedají západní stěny bočních lodí.

Východní průčelí, tvořené pravoúhlým závěrem chóru se zaoblenými rohy, je zakončeno barokním štítem s osmicípou hvězdou na ve vrcholu. V přízemí přiléhá k východní stěně chóru užší kaplička, otevírající se půlkruhově ukončeným vchodem. Vchod je rámován nárožními pilastry, nesoucími segmentově prohnutou římsu, na níž nasedá bohatě dekorovaný barokní štítek s výraznými volutovými křídly.

Nad kapličkou v čelní stěně presbyteria je mušlí ukončená nika se sochou Panny Marie s Ježíškem, nad ní pod korunní římsou a barokním štítem oválné okénko (foto 18). V celé výši východního průčelí probíhají po stranách pilastry, pokračující i na štítu .

K chóru po obou stranách přiléhají v pokračování bočních lodí věže stejně vysoké jako východní průčelí, s nímž mají společnou korunní římsu. Ukončení věží stejné jako věž nad západním průčelím. V přízemí obou věží pravoúhlý vchod, rámovaný šambránou s uchy a kapkami, nad ním oválné okénko. Na nároží věžní pilastry.

Boční stěny kostela jsou hladké, členění interiéru se projevuje na fasádě svislými lisenami a uspořádáním oken. V bočních zdech chórového závěru oken ukončená půlkruhově v bočních lodích nevysoká segmentová okna, všechna rámovaná štukovou šambránou s vyznačeným středním klenákem. V převýšených bočních zdech hlavní lodi oválná bazilikální okénka. V interiéru v hlavní lodi valená klenba, dělená klenebními pasy na na tři travé se štukou naznačenými plochými žebry křížové klenby, výhradně dekorativní funkce. V chóru jedno stejné pole plus podobná, paprskovitě se sbíhající žebra nad pravoúhlým závěrem. V bočních zdech chóru proti sobě stojí pravoúhlé portálky, rámované šambránou s uchy a kapkami, vedoucí do prostoru pod věžemi. V severní věži v přízemí sakristie krytá roubeným stropem s podvlaky; nad ní oratoř otevírající se do chóru půlkruhovým obloukem s mírně vydutou kuželkovou balustrádou. V jižní věži je šnekové schodiště na oratoř a na ochoz probíhající pod okny bočních lodí podél celého vnitřního obvodu trojlodí a spojené s kruchtou.

Boční lodi sklenuté křížovou, hřebínkovou klenbou jsou od hlavní lodi odděleny půlkruhově ukončenými arkádami nesenými dvěma dvojicema pilířů. Pilíře nesoucí zároveň kruchtu na západní straně jsou mohutnější a oblouk pod kruchtou má ve vrcholu štukovou mušli.

V západní stěně napravo, vedle pravoúhlého vchodu do valeně sklenuté západní předsíně, je úzký segmentový portálek vedoucí šnekovým schodištěm na kruchtu.

Celá štuková výzdoba interiéru je velmi bohatá, pilastry třikrát odstupňované s bohatě dekorovanými hlavicemi, na stěnách další výzdobné článkoví. Podlahy mramorové, v sakristii cihlová [56].

Z původních čtyř osmibokých bašt se do dnešních dnů zachovaly dvě na severní straně areálu. Existenci zbylých dvou dokládá vybočení ohradní zdi na nárožích, které odpovídá rozměrům zachovaných bašt.

     KAPLE SVATÉ BARBORY

     Materiálem je kámen a cihla, zvnějšku je omítnutá a nečleněná, střecha břidlicová. Prostá a podsklepená šestiboká situovaná do jihozápadního rohu hřbitovní zdi, zastřešená nízkou stanovou stříškou s mohutnou cibulí. Osvětlena je malými kruhovými okénky, vchod má segmentový záklenek. V interiéru plochý strop, podsklepení je provedeno valeně. Ve sklepě jsou patrné zbytky pozdně gotické omítky dvě zazděné střílny obrácené směrem ke vstupní bráně a do svahu před severní zeď.

Sklep západní bašty nebylo možné prozkoumat, neboť není přístupný a horní prostora byla barokně přestavěna.

3.3  Cestou legendy  (foto 19)

Kdysi dávno, když se strašenští rozhodli vybudovat kostel, vybrali si k tomu místo na nedalekém vršku Vůsí (směrem k Rozsedlům). Do práce se dali s pílí a nadšením, jejich dílu však nebylo přáno dokončení. Co postavili, bylo přemístěno na jiný vršek zvaný Hůrka. Podivná skutečnost se ze několik dní vysvětlila. V údolí se rozprostřela mlha doprovázená silným větrem, po zahřmění se otevřelo nebe a lidé uviděli Matku Boží, jak sama stavební kvádry přenáší. I nezbývalo nic jiného, než stavět tam, kde si to sama Panna Maria přála.

3.4  Cestou průzkumovou

Každého návštěvníka jistě při zhlédnutí kostela na vršku Hůrka napadne, v jaké výhodné poloze, ovládající zdejší nížinu kolem Nezdického potoka, se nachází. Téměř strážní charakter je umocněn jedinou schůdnou přístupovou cestou od východu. I samotný komplex kostela působí uzavřeným dojmem, a tak si lze položit otázku. "Nestálo zde dříve něco jiného, opevněné sídlo, tvrz?“

Areál v podobě pravidelného obdélného půdorysu je obehnán zdí z lomového kamene, která je prolomena východním směrem vstupem od obce, na západě pak novější brankou k místu mariánského zázraku (foto 20). Zeď okolo areálu byla zpevněna několika baštami. Dodnes se zachovaly jen dvě severní. V zachované východnější baště, dnes kapli sv. Barbory, můžeme vidět pozůstatky střílen. Kolem kostela se rozkládal hřbitov, zrušený a přesunutý blíže ke vsi na počátku 20. století (foto 21). Můžeme tedy konstatovat, že pokud neexistoval hrad Strašín [57], což lze z písemných pramenů těžko doložit, existoval alespoň opevněný kostel, jehož blízkou variantu můžeme spatřit například v nedalekých Petrovicích u Sušice [58].

Podobnost se Strašínem můžeme nalézt v Kašperských Horách, i zde je totiž kostel – sv. Mikuláše - výrazně vzdálen od centra obce. Uvažuje se proto o starší zástavbě v okolí svatomikulášského kostela a na pozemcích mezi kostelem a nynějším centem Hor [59]. Svatomikulášský kostel zcela jistě nebyl solitérem vzdáleným několik kilometrů od osídlení. Zda lze podobnou teorii uplatnit i na Strašín je otázkou, které zatím nebyla nalezena odpověď.

3.5  Martin Rezek Strakonický

Středověké prameny nejsou bohaté, a tak bude asi pravdou, že za husitských válek byl kostel ve Strašíně, stejně jako farnost, v žalostném stavu. Dle legendy byl jeden z kolátorů vyznavačem pod obojí a měl vzít v den Narození Panny Marie klíče od kostela. Procesí z Nezamyslic tak nemohlo vstoupit dovnitř a začala se před chrámem modlit, načež se dveře do kostela sami otevřely a vše bylo připraveno k bohoslužbě. Stejně jako v 15. století zažilo Sušicko jisté útrapy i za třicetileté války [60].

Ale abychom nepředbíhali. To zajímavé začíná již v 16. století, v jehož druhém desetiletí se narodila postava pro Strašín klíčová, Martin Rezek Strakonický. Tento člověk, zvaný Apoštol Šumavy či Tuláček Boží nebo Prorok, si prý z vlastního popudu vybral Strašín, jako odlehlou farnost pro svou správu. Což může svědčit o jeho ušlechtilosti stejně jako o slabé náboženské víře zdejšího lidu. Pod patronátem Kryštofa Kocze z Dobrše spravoval Martin Rezek farnost v letech 1550 – 1582. Vzdal se všech požitků a bydlel v tzv. poustce západně od kostela. Spával na dřevěném prkně, po kraji jezdil na bílém koni a byl horlivým obdivovatelem Panny Marie, později se dokonce stal děkanem v Prácheňském kraji. Tolik v kostce jeho život, který nezapadl v zapomnění i díky jeho obdivovateli a následovníkovi páteru Albrechtu Chanovském [61]. Ten jej již v mládí obdivovala zanechal na něj osobní vzpomínky: „..viděl jsem, že když on přišel na to místo, kde zemané hody drželi, žádný před ním nesměl mluvit, dokud on sám jim neporučil a jich nenapomenul.“ [62]

Jednou při rozjímání se Martinovi stala událost vpravdě zázračná. Horlivě se modlil k Panně Marii a přál si ji spatřit na vlastní oči. Toto přání se mu vyplnilo a uviděl tak sedící Pannu Marii s Ježíškem v náručí. Jako „potvrzení“ své návštěvy vytlačila prstem v kameni důlek. Voda, která se v něm vždy drží, je prý léčivá, především na oční choroby. (foto 22) Zrodila se tak další legenda. Zajímavé je, že Rezkův autobiograf František Teplý tuto legendu nezmiňuje [63], Zázrak bývá totiž spojován též s bezejmenným mládencem, který zde přebýval, a i v ústním podání se někdy postava Martina Rezka zamlčuje [64]. Jisté však je, že mariánské zjevení se společně s mariánskou soškou stalo základem poutního místa a odlišovalo tak kostel ve Strašíně od okolních, původem středověkých, sakrálních staveb. (foto 23)

3.6  Tradice poustevníků

Postava poutníka, zde Martina Rezka, není ničím výjimečným. Naopak plně zapadá do příhraniční oblasti [65]. Snad je možno sledovat návaznost na sv. Vintíře a jeho nedaleké působení na Březníku u Hartmanic [66]. Mnohé paralely jsou však nesporné. Tam, kde bývali poustevníci, můžeme v době barokní čekat poutní místo. Tradice barokní pouti a lidové zbožnosti je na Šumavě hluboká a fenomén poutí, který se u nás opětovně rozmohl s příchodem jezuitů do Čech [67], se nemohl vyhnout ani Strašínu, který poskytoval poutníkům vše, co bylo potřeba, tradici - spojenou s gotickou soškou Panny Marie, zázrak – v podobě nevysychajícího důlku v kameni, genius loci – který nabízel šumavské podhůří. Chyběl již jen důstojný stánek, kterého se poutníkům dostalo díky neznámému architektovi v letech 1736-39 za doby faráře Tomáše Vaňka [68].

Nejznámější procesí se do Strašína vypravilo roku 1678 za Sušice, kde řádila morová nákaza. Na mor zůstala vzpomínkou i kaple sv. Rocha vystavěná nad Sušicí. Poutní provoz byl jistě bohatý, bohužel památka na něj se nedochovala, až na zprávy z kronik a vzpomínky farářů, téměř žádná [69]. V pozdější době došlo k oživení poutního místa. Vše začalo již rokem 1879 založením bratrstva k uctění Nejsvětější Svátosti oltářní [70], z čehož rezultovala na počátku 20. století knížečka Jana Mottla [71] a založení spolku přátel poutního chrámu Páně Panny Marie ve Strašíně za účelem „...pečovati o důstojnou úpravu a výzdobu poutního chrámu Panny Marie ve Strašíně a starati se o rozkvět poutí ve Strašíně“ [72] a též i bohaté příspěvky v lokálních církevních novinách. [73]

Barokní přestavba strašínského kostela v 18. století byla vyžádána především potřebou reprezentace a většího prostoru, který by pojal poutníky přicházející sem z okolí, i když poutní význam kostela Narození Panny Marie nepřesahoval výrazně hranice nejbližších farností. V podstatě byl vymezen okolními poutními místy, kostelem Panny Marie Sněžné v Kašperských Horách, kaplí Andělů Strážných (foto 24) a kostelem sv. Felixe v Sušici a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích. Východním směrem se vědomí strašínského poutního místa vytrácelo až k městu Vimperk.

Více o lidové zbožnosti v oblasti Sušice a poutních místech Pošumaví se dočteme v článcích Jana Royta [74]. Možná až překvapivě se dostal Strašín mezi Tuřany, Bozkov, Vranov a Zelenou horu do Kalistovy České barokní pouti [75]. Ať to bylo již díky přátelství se zdejším farářem Františkem Danielem Merthem [76] či mu prostě Strašín zapadl do koncepce knihy. Názvem kapitoly Madona lesů, studánek a poustevníků ve Strašíně plně vystihl místo, o němž psal.

3.7  Panna Maria Strašínská  (foto 25)

To, co přitahovalo poutníky do Strašína, byl nejen nikdy nevysychající důlek vody, ale také pozdně gotická soška Panny Marie, kterou sem, dle tradice zároveň s přestavbou, daroval Půta Švihovský [77].

Venkovský lid silně tíhl k jejímu kultu, kterému v zdejším kraji „konkurovala“ v oblíbenosti jen Panna Maria ze Svaté Hory u Přibrami. Ovšem k významným poutním místům to zase nebylo tak daleko [78], již zmiňovaná Sušice nabízela v kapucínském kostele sv. Felixe obraz Panny Marie Bolestné, dar Jindřicha Hýzrleho z Chodů. Zcela specifické zasvěcení má pak kaple Anděla strážce nad městem [79]. O významu sv. Vintíře a jeho poustevny na Březníku u Hartmanic byla již zmínka [80].

Panna Maria Strašínská se dostala do několika barokních přehledů milostných soch a obrazů [81]. Nechybí v přepracování rozsáhlého díla Atlas Marianus Wilhelma Gumppenberga [82] a v rovněž přepracované Maria Lust=Garten [83]. A nachází se i v rukopisu Vincencia a S. Guilelmo [84].

Strašínská Panna Marie byla zobrazena v jedné ze 44 poutních kaplí, které lemovaly cestu z Prahy do Staré Boleslavi. Vzhled jednotlivých zastavení je nám znám díky Janu Tannerovi [85]. V každé kapličce byl v dolní části výjev ze svatováclavské legendy, v horní pak některé místo mariánské úcty. V 38. zastavení tak byla nad Boleslavem obdarovávajícím chudáky u hrobu sv. Václava zpodobněna Panna Marie Strašínská. V pozadí sochy můžeme tušit první šumavské vrcholy. Přiložená modlitba rekapituluje základní fakta o Strašínu jakožto poutním místu: dlouhou tradici, místní význam i osobu Martina Strakonického [86]. V dalších výklencích byly vypodobněny i některé blízká poutní místa, např. Sušice, Horažďovice či Strakonice [87].

Spis Vestigium Bohemiae Piae Albrechta Chanovského [88] se zabývá božími šlépějemi Prácheňska a nechybí zde ani Strašín. A tak nemohl Strašín opomenout ani Zdeněk Boháč ve svém seznamu poutních míst [89].

Důležitost středověkého původu mariánské sošky pro barokní zbožnost je neoddiskutovatelná a je již jedno, zda pochází z roku 1443 či 1480, o to větší ztrátou pro nás je její odcizení roku 1990 [90].