1.1  Poloha

Ves Strašín (foto 1) se nalézá v oblasti šumavského podlesí, asi 15 kilometrů východně od Sušice. Leží v nadmořské výšce kolem 700 metrů nad mořem na západním svahu, který tvoří jednu ze strání údolí, jímž protéká Nezdický potok, který ústí v Žichovicích do Otavy. Tímto, severním, směrem je tedy oblast otevřená a volně přístupná. Zato z ostatních stran je obklopena zalesněnými kopci, které v půlkruhu tvoří přirozenou hranici vůči okolnímu světu. Krajina ve stínu posledního vzdmutí šumavských hor, tedy pod Sedlem, Ždánovem a Javorníkem (foto 2), je tak zapomenutým koutem, který se i díky své geografické poloze vyvíjel kompaktně. Oblast byla rozdělena na dvě farnosti, kde jakýmsi dělítkem se stal zmiňovaný Nezdický potok. Po jeho levém břehu náležely k farnosti Albrechtice (foto 3) vsi Ostružno a Šimanov, na  východní straně pak spravovala farnost Strašín vesnice Maleč, Nezdice, Pohorsko, Rozsedly a Žihobce.

Zdejší krajina se může pochlubit bohatým přírodním dědictvím [1] i zajímavou historií [2], jež je determinována právě svou polohou v malebném stínu pošumavských kopců. Nepřehlédnutelnou dominantou je, na malém kopečku, hrdě se pnoucí strašínský kostel Narození Panny Marie (foto 4).

1.2  Nejstarší osídlení a název vsi

První upomínkou nejstaršího lidského osídlení je asi 6 km vzdálený vrch Sedlo u Albrechtic u Sušice (901 metrů nad mořem), kde je doloženo keltské hradiště z doby laténské. Druhým, i když dnes již nedochovaným, objektem, svědčícím o osídlení této lokality, je bezejmenný hrádek ležící přibližně jeden kilometr jižně od Strašína (foto 5) [3]. Písemné prameny se přímo o této stavbě nezmiňují. V neposlední řadě je třeba zmínit i zakladatelský počin Karla IV., tedy stavbu hradu Kašperk, jehož jednou z funkcí byla i ochrana Zlaté stezky z Pasova do Čech. Oblast, jak vidno, ležela v blízkosti rušného života již od středověku. Otázkou je, zda mohl mít takový pohyb vliv i na náš zapadlý kraj.

Proč se Strašín jmenuje právě Strašín je nejasné [4]. Antonín Profous operuje s výrazem Strášův dvůr, dle jména Stráša [5], ale toto jméno se mezi obyvatelstvem neuchovalo a není ani typické pro zdejší kraj, i matriky, které jsou vedeny od roku 1668, o podobném jménu mlčí. Navíc nikde v lidovém označení místních tratí se jméno Stráša neobjevuje, což by se při vlivu takového dvora jistě zachovalo. Jiná teorie hovoří o etymologickém původu jména Strašín ze slova stráž. Podobně je odvozováno jméno vsi Ostružno ze slova ostrážit. Zda mohla tato místa hlídat nějakou komunikační trasu, to je otázkou dalších výzkumů. V každém případě poloha i jméno vesnice odkazují na poměrně staré osídlení a kořeny je nutno hledat, jak si ještě ukážeme, nejpozději ve 13. století.

1.3  Popis vsi

Jádrem obce je poměrně svažitá náves, kolem níž se rozkládají selské usedlosti. Ve středu návsi stojí dům „u Rathauskejch“, nad kterým se nachází kašna, prohlášená roku 2004 za kulturní památku. Tu koupili obyvatelé Strašína ze Žichovic. Původní dřevěné bednění bylo nahrazeno středním pilířem s fontánou, na kterém je vytesáno datum 1853 (foto 6).

Mimo vesnici, na nedalekém vyvýšeném místě jihozápadním směrem, stojí kostel Narození Panny Marie s farou. Kolem kostela se rozprostíral původní hřbitov, nově posunutý blíže ke vsi. Již u nového hřbitova byl vystaven roku 1924 pomník „na paměť prolité krve a marných slz ve světové válce 1914 – 1928“ (foto 7). Na původním místě vydržel do šedesátých let 20. století, kdy byl přemístěn do parku u obecního úřadu.

Nedílnou součástí Strašína je část zvaná Lazna. Jméno má dle slova láz, což označuje krajinu v místech vykáceného lesa, která byla proměněna v pastvinu, či role při lese ohrazené kamením. Lazna [6] se nacházejí taktéž zcela mimo vlastní jádro Strašína, jižně od kostela Narození Panny Marie, a byly asi částí, kde původně žilo chudší, pomocné obyvatelstvo. Lazna vždy byla nedílnou součástí Strašína, čemuž odpovídá nejen jednotné číslování domů, ale i stavebních a pozemkových parcel.

1.4  Lidová architektura

Pošumavská krajina je bohatá na kulturní památky, především pak na památky lidové architektury. Některé se nacházejí v nedaleké Malči [7], v Nezdicích (foto 8), na Ostružně či v Nezamyslicích. Zachovány jsou zde zejména domy špýcharového typu, z nichž nejhodnotnějším se jeví dům č.p. 2 v Ostružně se zajímavým prvkem na krovu v podobě konstrukce tzv. na kobylu s podpěrnými pilířky a nůžkami [8]. Všudypřítomné pak byly, dnes již bohužel mizící, domy se štíty s pavláčkou.

Některé vsi byly pravděpodobně dříve sídlem drobné šlechty, podobně jako tomu bylo v okolí Hartmanic. Jedním z nejzachovalejších stavení, které mohlo být v minulosti tvrzí, je dům č.p. 1 v Nezdicích na Šumavě [9]. Podobné teorie o původním účelu klíčových staveb ve vsích se uplatňují i na Ostružnu, v Dražovicích či na samotě Strádal. Podrobnějšímu poznání panských sídel však brání nedostatek archivních pramenů.

Jednu z nejmalebnějších a nejzachovalejších chalup v okolí však nalezneme v samotném Strašínu. Jedná se o zmiňovaný dům č.p. 29 na stavební parcele číslo 33, který se nachází uprostřed návsi. Po chalupě se zde říká „u Rathauskejch,“ což nám může osvětlit původní účel stavby. Na jednom z trámů stropu nalezneme vročení 1724, stavení je roubené, částečně zděné. V jediné obývané světnici [10] je povalový strop, v rohu se nachází pec na pečení chleba obsluhovaná z černé kuchyně. V sednici je ještě nika s otvorem do komína s funkcí letní kuchyňky pro ohřívání jídel. Vpravo od vstupu se nachází hospodářská část s chlévy a komorou, která svého času sloužila i jako krám. Ve sklepě, do něhož vede vstup zvenčí, je, podobně jako bývalo v mnoha jiných domech ve Strašínu, zachovaná studánka. Původní došková střecha prošla mnoha úpravami. Od taškové až od roku 1977 položené šindelové, která je na chalupě dosud.

1.5  Vývoj a proměna vsi

Velice podnětným pramenem k sledování proměny vesnice jsou historické mapy.
Zejména pak Müllerova mapa Čech, I., II. a III., vojenské mapování a mapy vzniklé v rámci stabilního katastru. Studium map nám dává nenahraditelné informace o vzhledu krajiny v minulosti. S ohledem na dějiny vsi lze studovat například rozvoj obce, rozmístění budov a jejich druh či ve spolupráci s písemnými operáty dějiny rodů [11]. Musíme si však uvědomit, že mapy nebyly přednostně určeny k pozorování vesnic, ale spíše se snažily postihnout kvalitu cest, zalesnění, geografické zvláštnosti, důležitá hospodářská stavení nebo rozdělení půdy pro potřeby její kvality a výnosu.

Jako první je pro nás z chronologického hlediska důležitá Müllerova mapa Čech z roku 1720 [12]. Velice názorně je zde zobrazeno okolní horstvo. Samotný kostel je umístěn na vrchu Hůrka. Strašín (Straschin) je od něj viditelně vzdálen. Zajímavé je, že zde není zakreslena část Lazna. To může buď vypovídat o jejím automatickém zařazení ke Strašínu, což ovšem nekoresponduje s podrobností mapy [13] či neexistencí Lazen v první polovině 18. století.

První mapou, kde můžeme sledovat jednotlivé usedlosti, je tzv. I. vojenské mapování – josefské [14]. Zde je jednoznačně zaznamenáno jádro vsi (Straschin) s 21 staveními (domy, stodoly). Kostel Narození Panny Marie s téměř obdélníkovým půdorysem na holém vršku je obehnán zdí, mimo areál zaznamenáváme stavby v místech dnešní fary. Již jsou zakreslena Lazna (Lasan), kde lze rozeznat celkem 9 budov, o něco dále na potoce pak vidíme mlýn na místech dnešního mlýna č.p. 5. Můžeme proto položit hypotézu, že tato část Strašína vznikla mezi léty 1720 – 1768.

II. vojenské mapování - Františkovo [15] mělo jako podklad mapy stabilního katastru, což se odrazilo především v podrobnosti a přesnosti mapy. Samotná ves Strašín je zde v podstatě v nezměněné podobě. Z roztroušených domků u kostela se stala celistvá fara. Kostel má poněkud jiný půdorys než u prvního mapování, což může být způsobeno nepřesností Josefského mapování, či zatím nezaznamenanou přestavbou [16]. Západně od kostela je znatelná budova tzv. poustky (bývalé bydliště kostelníka č.p. 2 na stavební parcele 51, zbořeno roku 1956) (foto 9) [17]. Tu měl žít dle legendy Martin Rezek Strakonický. Lazna se již výrazně rozrostla a severozápadně od kostela je situován mlýn „u Šimků“ (č.p. 3).

III. Františko–josefským mapováním se uzavírá řada vojenských map [18]. Strašín je pořád téměř stejný. Barevně zde jsou rozlišena stavení hospodářská a obyvatelná. V Laznech přibylo stavení č.p. 62 „u Valchářů.“ Celkově pak můžeme v krajině zaznamenat zvýšený počet křížů. Zajímavým by bylo sledovat i ústup lesa, změnu komunikací, vodních toků a vůbec širšího kontextu ve vývoji okolí. To však není mým cílem.

Zcela specifické postavení mezi plány a mapami má elaborát vzniklý v rámci stabilního katastru. Jeho plány se staly podkladem pro katastrální zpracování až do dnešních dnů, neboť v první polovině 19. století vznikl přesný soupis a vyměření veškeré půdy [19]. Jednotlivé druhy pozemků jsou na mapách přesně rozlišeny. Zároveň vznikly dvě řady číslování, a to stavebních parcel a pozemkových parcel, které jsou v podstatě neměnné a umožňují nám tak lepší identifikaci budov oproti nestálým číslům popisným. Veškeré budovy a stavby jsou pak barevně rozdělené mezi žluté, hořlavé – většinou tedy ze dřeva, slámy, hlíny, a červené, nehořlavé – z kamenů či cihel. Zároveň je silnější čarou zvýrazněna čelní strana stavby.
Z map vzniklých v rámci stabilního katastru lze použít indikační skici uložené v NA Praha [20], ale také přehlednější tzv. císařské povinné otisky [21] nebo originální mapy [22].

Indikační skici byly jakýmisi pracovními pomůckami. Jsou zde přímo na mapě zapsání vlastníci jednotlivých parcel a vedle čísel stavebních parcel jsou zde i přímo čísla popisná. Císařské povinné otisky (CO) jsou ručně kolorované otisky originálních map stabilního katastru, které zachycují situaci z let jejich vzniku (1824-1843, pro Strašín rok 1837) bez pozdějších zásahu. Jejich výhodou je lepší zachovalost i přehlednost. Navíc nedostatky v zobrazení lze doplnit bohatým písemným elaborátem [23]. Originální mapy sloužily k účelu, pro který byly vytvořeny, tedy k zakreslení katastrálních doplňků a úprav. Tyto změny se zakreslovaly červenou barvou, takže mapy zůstávají velice přehledné. Konec jejich užívání byl dán hustotou a čitelností zaznamenaných úprav. Mohly být užívány až do 30. let 20. století [24].

Na katastrálním území Strašína [25] nalezneme severozápadním směrem ještě ves Věštín, ta nás však nezajímá. Na mapě na první pohled rozeznáváme jádro Strašína, stavení byla úzká a dlouhá, téměř pravidelně uspořádaná, zakončená kolmo postavenou stodolou. Vesnice tak byla tvořena jednotlivými dvory, které byly vesměs konstruovány do tvaru „U.“ Situace v oblasti Lazen je však jiná. Zde jsou jen jednotlivé domy stavěné většinou živelně bez viditelné koncepce. Mezi nehořlavá stavení patří novější domy na kraji vsi, mlýny [26] a hospody [27]. Taktéž fara na stavební parcele 53 je zakreslena červenou barvou. Velice zajímavý je vzhled kostela Narození Panny Marie. V uzavřeném areálu, který si stále udržuje obdélníkový tvar, se nachází budova kostela, trochu vychýlená oproti ose okolních zdí. U západní strany lze vyčíst půdorys věže. V severní zdi areálu jsou zasazeny tři objekty na kruhovém půdorysu. Dvě větší se nacházejí na rozích areálu, třetí je uprostřed stěny. Může se jednat o pozůstatky bašt. Ty v průběhu let mohly nabýt funkci kaplí. V severozápadní baště byla kostnice (foto 10), v severovýchodní pak kaple sv. Barbory (foto 11). Prostřední bašta se nedochovala. Na jižní stěně žádné bašty nejsou – na jihovýchodním rohu přiléhá těsně budova fary, v jihozápadním rohu jsou dodnes v reálu zachovány zbytky dalšího objektu, na císařském otisku znázorněno jen nejasným otupením tohoto rohu. Mimo kostel se v areálu nacházel hřbitov, zrušený a přenesený na dnešní místo blíže vsi až roku 1908. Další stavbou na vrchu Hůrka, mimo fary a kostela, je tzv. poustka, bydliště kostelníka (foto 9).

V 19. a 20. století se pak Strašín rozrůstal dále k Soběšicům, kde si v oblasti zvané „na Volešku“ si jako první postavil dům č.p. 116 pan Veselý, proto se této nejvýše položené části Strašína říká „na Veselíčku.“ Zatímco tímto směrem se zástavba držela hlavní silnice, směrem jižním a východním se stavělo více živelně. Po celou dobu však zůstalo jádro vsi víceméně nedotčeným a udrželo si tak kompaktní ráz.

Dnešní situace je zachycena na mapách evidence nemovitostí, které jsou uloženy na jednotlivých katastrálních úřadech, či na jejich vyřazených verzích z Ústředního archivu zeměměřictví a katastru v Praze – Kobylisích. Případně je možno k identifikaci stavebních a pozemkových čísel či čísel popisných využít nahlížení do katastru nemovitostí, které je zpřístupněno i na internetových stránkách [28].

Obrovskou výhodou všech mapování je jejich relativní přesnost, zvláště od doby stabilního katastru, který zůstal svou přesností a precizností nepřekonán. Proto by neměly být mapy při vlastivědných, uměleckých i případných demografických studiích opomíjeny, neboť jsou nevyčerpatelným zdrojem poznání o minulosti naší krajiny.

1.6  Jména po chalupě [29]

Pochopení a porozumění dějinám vsi by nešlo bez seznámení se a znalosti specifického označení chalup i lidí. Jedná se o tzv. „jména po chalupě.“ Každé stavení mělo své jméno, kterým se pojmenovávali i osoby v něm bydlící. Jména po chalupě se dávala po starých obyvatelích, po povahových či fyzických rysech majitelů, či dle původního účelu stavení. Vznik jmen po chalupě se vytvářel až do poloviny 20. století, kdy začala rychlejší výstavba domů a bytových jednotek. Nárůst byl tak značný, že se již jména nevytvářela, přesto se pro stará stavení jména po chalupě udržují a stále používají. Jména po chalupě zastínila v běžném vesnickém styku i skutečná občanská příjmení [30]. Pokud dnes pamětníci chtějí říci pravá příjmení, většinou to označují takto: „Říkalo se u Černejch, ale podepisovali se Hrubý.“ Mezi nejzajímavější jména po chalupách můžeme jmenovat např. „u Nácků“ (č.p. 46), též nazýváno „u Poprdů,“ dle obyvatele Ignáce „Nácka“ Roba. Jména „u Sajrajtů“ (č.p. 14), „u Pinďourů“ (č.p. 121) či „u Julky z chlíva“ (v č.p. 82) snad netřeba vysvětlovat. Uveďme ještě tzv. „trejtkovnu“, jinak „u Kramářů“, neboť tamější obyvatel Tomáš Vachoušek měl špatnou výslovnost a místo obvyklého oslovení „strejčku“ říkával „trejtku.“

Z názvů, které vypovídají o účelu stavby, lze zmínit stavení „u Figurů“ (č.p. 13, dělali sochy - figurky pro strašínský kostel), „u Rathauskejch“ (č.p. 29), „ve mlejně“ (č.p. 5), „u Močidelskejch,“ jinak též „u Kovářů“ (č.p. 44), dle blízkosti studánky, u které se močíval len. S lenem souvisí u označení pazderna (v bývalém č.p. 4 a č.p. 50), což bylo stavení, ve kterém se na dřevěných roštech nad ohništěm sušil len. V pastušce (v bývalém č.p. 33, dnes zbořena) bylo obydlí obecního pastýře. Poté, co nebylo obecních pastýřů potřeba, se staly pastušky ve většině vsí obydlím chudiny.

Nejobvyklejší jsou ale jména dle dřívějších majitelů a nezáleží na tom, že příjmení ze vsi dávno vymizelo. Již pravděpodobně z doby berní ruly, ze 17. století, se drží označení „u Petrů“ (č.p. 23), mlýn „u Šimků“ (č.p. 3), „u Vančurů“ (č.p. 32), „u Babků“ (č.p. 43). V dnešní době častého stěhování a vymírání vesnic však jména po chalupách často mizí z paměti, či se vytvářejí zcela nová, dle současných majitelů.

V následujícím přehledu podávám jména po chalupě ve vsi Strašín, zaznamená paní Annou Duškovou kolem roku 1977. U vynechaných čísel popisných chybí i zápisy jmen po chalupě.

Přehled jmen po chalupě z archivu Anny Duškové naleznete v sekci rodopis.

1.7  Hudebníci

S letmým výkladem o klíčových změnách ve vývoji vesnice přeskočme nyní do 19. století, kdy se objevil nový fenomén zásadně určující život i výdělky na vsi.

V předminulém století se objevila nová obživa pro obyvatele Strašína a okolí. Jednalo se o práce jako hudebníci, muzikanty, cirkusáci, zedníky [31]. Podobný způsob obživy není typický jen pro oblast šumavského podlesí [32], ale právě zde se stal determinujícím jevem v životě celých vesnic i několika generací obyvatel [33]. Kolem Strašína se žilo prostě, až uboze. Samotný Strašín na tom nebyl ve srovnání s vedlejšími vsi však ještě nejhůře. Lidé se živili především zemědělstvím, ovšem půda zde nebyla tak dobrá jako v nižších polohách. Těžké bylo pokrýt životní náklady, když se nedostávalo práce ani příjmů. Proto lidé šli za prací do světa. Někteří odcházeli jen přes léto, jiní na celý život. Oblíbenou destinací se stala například Vídeň, Bavorsko a především Amerika. Nejčastěji se uplatňovali jako zedníci či pomocníci na stavbě, ovšem po polovině 19. století se objevila nová příležitost, cirkusy. Pro majitele cirkusů byli Češi levnou pracovní silou, zvláště když zvládly vedle stavebních prací i hru na hudební nástroje (foto 12). Uplatnili se tak i v cirkusových kapelách (foto 13).

A jak probíhal muzikantský život ?
Kapelník, který byl v kontaktu s ředitelem cirkusu, kolem sebe soustředil skupinu muzikantů, s kterou vyjel za prací. Jezdilo se k nejvýznamnějším cirkusům své doby. Jmenujme alespoň jména jako Hagenbeck, Barum, Medrano, Krone, Gleich či Strassburger. S cirkusem se projela za sezónu [34] i celá Evropa. V každé vsi žilo několik kapelníků, takže přes léto byla v podstatě celá ves bez mužského pokolení. O to bouřlivější byla nálada v zimě, když se všichni vrátili domů. Hospody byly plné [35], ves žila.

Každý správný kapelník byl zároveň „celtmajstr,“ vedoucí „tenťáků,“ tedy těch, kteří stavěli šapitó. A vyměřit správně cirkus, to bylo jedno z největších umění, u kterého směli asistovat jen ti z nejzkušenějších. Ovšem jejich uplatnění bylo i přímo v manéži. Každý prostě dělal, co uměl a kde byla práce. U cirkusu se vždy sešla různorodá společnost a žilo se, no, jako u cirkusu. I doma našli muzikanti uplatnění. Hrávali v hospodách, po zábavách, na pohřbech i jen tak pro radost. Mnozí se uplatnili i ve vojenských kapelách.
Proto, aby se mohl muzikantský um rozvíjet i mezi mládeží, nechávali rodiče své děti učit se hře na hudební nástroje u některého zkušeného muzikanta. Vznikaly tak přímo jakési hudební třídy. Mezi nejznámější učitele patřili Jan Ťoupalík či František Růžička. A že hudebníci ze Šumavy byli skutečnými umělci, může dokazovat původ rodů Kludský z Bukovníka [36] a Polata z Nezdic [37].

Každoroční cesty s cirkusy skončily v padesátých letech 20. století. Již těžko se hledají pamětníci a rekonstruují osudy pošumavských muzikantů. Většina pramenů již byla dávno spálena či vyhozena. O to cennější jsou pro nás paměti některých cirkusáků [38], náhodné zápisky v obecních či školních kronikách [39], zmínky v regionální literatuře [40], fotografie kapel, plakáty z představení, notové partitury či dokonce zachovaná korespondence.

Jeden z pramenů však zachován máme. Mám na mysli beletristická díla, mezi nejznámější jistě patří Cirkus Humberto od Eduarda Basse či romány a povídky Karla Klostermanna [41], která jsou inspirována, dle svědectví pamětníků, skutečnými příběhy a protkána řadou exotických historek okořeněných zvláštním cirkusáckým druhem humoru [42].

1.8  20. století

Jen velice stručně se zmiňme o údělu vsi ve 20. století, kdy byl osud Strašína ovlivňován především blízkostí státních hranic.

Při stavbě pohraničního opevnění ve třicátých letech 20. století [43] byla vybrána linie vedoucí při hřebenech pošumavských hor. Ta zde oddělovala nejen obyvatelstvo jazykově, na sever většina česká, na jih německá, ale hlavně rozdělila území, kde se obě etnika snášela, žila spolu a vzájemně se ovlivňovala...

Období Protektorátu Čechy a Morava se výrazně dotklo života obyvatelstva, neboť hranice probíhala nedaleko posledních chalup, a tak zatímco se Ždánov a Albrechtice ocitly již na německém území, zůstala oblast Strašína jakoby odříznuta přímým spojením se Sušicí a její bývalé kontakty s Kašperskými Horami, kam příslušela soudním okresem, byly přetrhány do dnešních dnů.

Ve 20. století se zdejším farářem stal kněz a básník František Daniel Merth (1915 – 1995) [44] Do farnosti nastoupil v roce 1970 a i díky němu a vzájemnému přátelství se rozhodl Zdeněk Kalista zařadit kapitolu o Panně Marii ze Strašína do své České barokní pouti [45].